Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Dohráno: Call of Duty – World War II

Nedávno jsem dokončil oba nejmladší tituly ze série válečných stříleček Call of Duty. A to nejprve Call of Duty: WWII a hned poté předchozí Call of Duty: Infinite Warfare. O Infinite Warfare toho bylo napsáno dost, přece jen je to přes rok starý kousek, ale dovolil bych se vrátit k poslednímu Word War II z minulého podzimku, protože podle mého ztělesňuje naprostou stagnaci žánru akčních stříleček a série Call of Duty jakbysmet. Připadá mi, že drtivá většina recenzentů tváří v tvář Call of Duty „něco“ stáhne půlky a bojí se udělit nižší hodnocení (alespoň za kampaň), případně následující faktickou kritiku přechází či jim prostě nevadí. Navíc je stále na velké části českých i světových herních webech bráno jako průměrný standard číslo 7, a nikoli hodnota 5, jak by to správně mělo být.

Jak to, že hráči na sérii již léta nadávají (samozřejmě i ti, kteří v ní stejně každý rok utopí desítky hodin – je to prostě požadavek doby a jistý folklór), ale v recenzích napříč jazyky hra nijak nestrádá a stále v pohodě dosahuje vyšší půlky škály? Vidím to asi takto: mnoho pisatelů jsou velmi mladí autoři, kteří toho zatím mnoho nenahráli, nemají tolik zkušeností napříč žánry a jsou celkem nekritičtí. Přitom Call of Duty: World War II je plná hrůzných klišé a debilit, které patří ke smutnému koloritu stříleček již drahně let a proto jej považuji za podstatně horší díl, než první dva a taktéž než velmi podobné druhoválečné Call of Duty: World at War z roku 2008.

Když začnu hned od první mise Call of Duty World War II při vylodění v Normandii (úroveň D-Day), tak jako pěst na oko působí přiblblá akční vsuvka, kdy taháte za flígr těžce zraněného parťáka Roberta Zussmana s pistolí v druhé ruce a musíte sami dlouhé minuty odrážet nabíhající Němce. Chvíli předtím jste vyčistili prakticky veškeré okolí a stále kolem vás bylo plno spolubojovníků, ale najednou se v cuku letu odněkud vynoří zástupy protivníků a kamarádi ve zbrani jsou také najednou fuč, i když obvaziště je vzdáleno od vás jen nějakých 20 metrů!

 

 

A jdeme dále do čtvrté mise S.O.E. Při útoku na obrněný vlak si nelze nepovšimnout historické nepřesnosti, kdy vlak tahá parní lokotka, umístěná v čele vlaku, což byla naprostá blbost. Všechny vojenské ozbrojené vlaky měly odjakživa kvůli ochraně lokomotivu umístěnou až za jeden či několik obrněných a ozbrojených vozů, které lokomotivu, jakožto nejslabší článek vlaku, chránily. Na hře se mělo podílet několik amerických vojenských poradců, tak se velmi divím, že tvůrcům taková minela do plné hry prošla. Já jsem tak trochu puntičkář, to přiznávám, ale takovéto jasné chyby mě dokážou zkrátka pěkně namíchnout.

Tradiční bolístkou je i krátká kampaň pro jednoho hráče, však celá série Call of Duty je krátkou herní dobou neblaze proslulá. Ostatně ani Call of Duty: World War II není žádnou výjimkou, když jsem všech 12 misí dokončil bratru za tři večery vždy cca po necelých třech hodinách hraní, což dohromady nedá ani těch magických 10 hodin. Jen pro porovnání, Call of Duty: Infinite Warfare má misí celkem 31 (hlavní i vedlejší úrovně komplet) a také je alespoň drobně delší.

Již léta zůstává umělá inteligence postav v hrách doslova na bodu mrazu. Jakkoli jsou obecně hry více rozlehlejší a hezčí, po stránce chování umělých charakterů je to stále a pořád obrovská bída. A přesně takové je i Call of Duty: World War II. Vaši spolubojovníci netrefí ale vůbec nic, respektive jim hra dodává slepé náboje, takže vám nikdy v ničem nepomohou a i na nejnižší obtížnost nepřátelé naprosto v pohodě rozdýchají klidně celý zásobník. Pak nastávají absurdní scény, kdy proti sobě stojí vaši kolegové a protivníci, navzájem se naprosto nekryti kropí desítkami kulek a zahazují granáty, aby po zásazích dělali neustálé kotrmelce a prostné cviky.

 

 

Tradiční je i naprosto úzký koridor (někdy i klidně 2-3 metry široký) bez jakékoli možnosti zvolit jinou cestu či se lépe krýt za překážkami opodál. Ne, hra vás, kromě jediné nalajnované cesty, nikam nepustí. Nezvládnuté jsou taktéž nepovinné minihry se zachraňováním spolubojovníků, které se počítají do statistik a odměn, jinak za pomoc vůbec nic nedostanete. Několikrát se mi stalo, že již bylo po boji, náckové všichni mrtví, když tu najednou kolega opodál začne kvičet, že to dostal, ať mu jdu pomoci odtáhnout do krytu, i když ten už je naprosto k ničemu…

Extrémně slabá je účinnost a rozptyl granátů, jež po dvou metrech již nikoho nezraní a štve mne také naprostá mrtvost a neinteraktivita prostředí, kde nejde nic rozstřelit. Ostatně celkově grafika nepatří mezi žádný výkvět, alespoň se hra samozřejmě naprosto plynule hýbá a nikde mi nic nedoskakovalo, ani jsem se tentokrát nepropadl do pekla. A příšerné a obtěžující jsou ty tlačítkové sekvence s omezeným časem, které považuji za jeden z nejhorších prvků celé historie videoher.

Bohužel si nikdo jiný nevšiml, že Call of Duty: World War II recykluje prakticky velmi podobné, neřkuli stejné mise, které již v sérii jednou byly. Desátá úroveň Ambush (přepad německé kolony v Bastogne) je prakticky jen okopírovaná druhá mise Crossroads z Call of Duty: United Ofensive z roku 2004 (jedná se o datadisk ke Call of Duty 1). A předposlední jedenáctá úroveň The Rhine je opět jen velmi mírně modifikovaná devatenáctá mise Into the Heartland (boj o most u Remagenu) z konzolového Call of Duty: Finest Hour také z roku 2004. A věřte mi, ty zmíněné levely jsou opravdu až podivně shodné, že to nemůže být náhoda. Více invence ve scénáři by rozhodně neuškodilo, však má 2. světová válka atraktivního materiálu habaděj.

 

 

Naštěstí Call of Duty: WWII samozřejmě má i velmi povedené funkce a okamžiky, mezi nimiž bych vypíchl hlavně naprosto parádní a profesionální střihové sekvence s vynikající mimikou a pohybem postav, od kterých by se mohl čerstvý Kingdom Come: Deliverance z fleku učit! Oceňuji návrat k historicky opuštěným lékárničkám místo vydýchání v klidu a jak vám spolubojovníci na požádání mohou hodit munici a léky či označit polohu ukrytých nepřátel ve výhledu, je svěží a užitečná funkce. Praktické je také velmi rozumné a husté rozmístění ukládacích bodů, takže po skonu není třeba zdlouhavě opakovat dlouhé pasáže. A mezi tou selankou obyčejných úrovní se tyčí alespoň jedna naprosto boží mise, kterou je pátá úroveň Liberation v okupované Paříži, kdy v přestrojení infiltrujete německé hlavní velitelství. Nakonec je i grafika zdobných interiérů a krásné noční Paříže velmi pohledná a rozhodně v tuto chvíli jasně nejkrásnější z celé kampaně.

Poslední Call of Duty: WWII bych tak zařadil skorem až na úplný chvost druhoválečné odnože řady na počítačích, až za jedničku, dvojku, datadisk United Ofensive, a asi nastejno s Call of Duty: World at War. Snad jen výhradně konzolový třetí díl Call of Duty bych umístil až za Call of Duty: WWII, protože v něm bylo vidět, že po úvodní trilogii již sérii pomalu docházel dech. Což platí vlastně i dnes. Takže z mého pohledu není Call of Duty: WWII pro jednoho hráče (multiplayer nehraju) vůbec žádná hitparáda, prostě průměrná pětková hra, jenže světové publikum tupých stříleček bývá tradičně velmi nenáročné, takže jeho malé nároky i nové Call of Duty splní asi celkem v pohodě. Nebo ne?

 

 

komentáře

    • wdr Přidáno 16.3.2018 ve 11:58

    Chtělo by to upravit název článku, tohle je maximálně recenze singlu, že?:) Oni to lidi kupujou kvůli mulťáku, osobně znám spoustu lidí, co singl neprojeli vůbec, případně jen ve chvílích bez internetu kvůli trofejím :-).

    Jinak s většinou věcí souhlasím, nicméně vyčítat okopírované mise jistě lze, ale prostě v druhoválečných hrách se tyhle věci dít budou, protože to lidi (většina mainstreamu, co nemá o WW2 víc informací, než z Vojína Ryana a něčeho mála ze školy) chtěj hrát a to přesně tímhle stylem.

    Já jsem se po letech do WW2 moc rád vrátil, na ty klišé jsem se těšil, protože už jsem z WW2 dlouho nic pořádného (pro mainstream – hry pro fajnšmekry nejsou pro mě) nehrál. No a ta nostalgická vzpomínka na mise z UO mně naopak potěšila. A navíc, myslím že těch lidí, co jako já (my) hráli COD 1 není rozhodně většina.

    Každopádně dík za text.

    • GamesBlog Přidáno 16.3.2018 ve 12:26

    Tak ona to ani není recenze, spíše dojmy po dohrání singlu, protože mulťák mě vůbec nebaví a nehraju ho. Vždyť je to každý rok to samé, jen zběsilé hopsání po arénách a pálení na všechno, co se hýbá.

Napsat komentář

Komentáře s odkazy kvůli ochraně proti spamu mohou vyžadovat schválení.