Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Premiérové Call of Duty na konzole s podtitulem Finest Hour se i přes kritické recenze a špatné technické zpracování prodávalo kupodivu velmi dobře (dodnes přes 4 miliony kusů). Ano, už tehdy udělal originální PC díl z Call of Duty hodně silnou značku, jejíž věhlas se přenesl i do podstatně horších konzolovek – hráči prostě hltali sérii kdekoli, i kdyby bývala vyšla na čtverečkovaný papír. Vydavatel Activision tento úspěch očekával a tak zadal vývoj druhého konzolového dílu prakticky ve stejné době, jako se začal připravovat klasický druhý titul hlavní řady pro PC (a také pro Xbox 360 a PlayStation 3). Producenti si ale byli vědomi nízké kvality Finest Hour, přece jen studio Spark nebylo v té době extra zkušené a tak pro druhý konzolový díl oslovili dnes v sérii velmi známé (a občas proklínané) studio Treyarch. Respektive jim to prostě direktivně zadali, protože Treyarch byl od roku 2001 už plně jako in-house vývojářský dům 100% vlastněný Activisionem.

 

Call of Duty: Big Red One ArtBox

Call of Duty: Big Red One ArtBox

Distributor tak za prvé věděl komu drahocennou značku dává a také jak schopné tvůrce Treyarch vůbec má. Ostatně studio bylo kolem roku 2003, kdy se začala Big Red One kutit, už docela zkušené, byť do té doby kromě slavného Die by the Sword dělalo vesměs sportovní hry (Tony Hawk’s Pro Skater, NHL 2K, ad.). Druhá konzolová instalace Call of Duty tak vyšla po bezproblémovém vývoji (ano, tentokrát už bylo času dostatek!) opět v předvánočním listopadovém čase roku 2005 (měsíc po dvojce na PC), a to pro Nintendo GameCube, PlayStation 2 a Microsoft Xbox. Tedy ty samé platformy z prvního Finest Hour. Velkým překvapením a hlavní odlišností od všech předešlých dílů byla herní reprodukce bojů pouze jediné americké jednotky a nikoli vojáků tří různých národností, jako tomu bylo dříve. Celá hra byla věnována válečnému putování 1. pěší divize, tedy nejstarší pěchotní jednotky armády USA (založena v roce 1917). Ta si prošla severní Afrikou, poté se vylodila na Sicílii, aby prošla Západní frontou přes zbytky Třetí říše až k nám do Československa!

 

Call of Duty: Big Red One - finální mise

Call of Duty: Big Red One – finální mise (misí je celkem 14 – úvodní Prolog nemá číslo)

Proslulá je hlavně tím, že byla většinou nasazována do bojů v první linii, takže měla v 2. světové válce ohromné ztráty asi 20.000 mrtvých a raněných. Ve válce bojovala 430 dnů a její příslušníci získali 16 Medailí cti – nejvyššího amerického vojenského vyznamenání. Dva členové této jednotky s “velkou rudou jedničkou” na rukávu se na hře podíleli jako poradci. Ono to zacílení na jedinou jednotku vůbec nevadí, protože díky její cestovatelské historii jste se stejně prošli hodně rozmanitými lokacemi. Kampaň tentokrát se 14 (13 + prolog) misemi opět asi na 8-10 hodin hraní začíná v okupované Francii, pokračuje Alžírskem, nebem nad Středozemním mořem v bombardéru Consolidated B-24 Liberator, Sicílií, vyloděním Dne D v Normandii, aby skončila ve finální a výborné misi při zteči opevněné Sigfriedovy linie na hranicích Francie a Německa v zimě 1944.

Jak hra zobrazuje stále stejnou jednotku, celým putováním tak vládne kamarádský a týmový duch a váš ovládaný hrdina je povyšován, což spolubojovníci často peprně komentují. Vůbec hlášek a vtípků je ve hře citelně více než v jakémkoli jiném dílu Call of Duty té doby. Premiérově jste se také posadili do těžkého tanku Tiger ve 12. misi “The Last Train. Oproti předchůdci byla hra vylepšena prakticky po všech stránkách. Grafika byla jemnější, objekty dostaly více polygonů i reálnější textury, ale hlavně byla opravdu viditelně zlepšena plynulost, nyní prakticky stále uzamčená na 30 FPS. Podobně se rapidně snížil lag ovládání, takže střílení bylo nyní mnohem přesnější. Hra se prostě o třídu lépe ovládala a také se na ní krásněji koukalo. Např. 13. mise “Easy Detail”, odehrávající se na krásně barevném podzimním venkově v Belgii, patří mezi nádherné okamžiky celé série Call of Duty.

 

Call of Duty: Big Red One - dobývání městečka ve Francii

Call of Duty: Big Red One – dobývání městečka ve Francii

Prezentaci zase vylepšila spolupráce s dokumentárním kanálem Military Channel a opět na GameSpy postavený mulitplayer dostal nově robustní základ v licencované technologii DemonWare, takže podobně jako singl i mulťák běžel v maximálním počtu 16 hráčů (2 x 8 proti sobě) plynuleji než u Finest Hour. Po stránce ovládání se nic nezměnilo, takže zůstala zachována příjemná škála postojů od lehu až po výskok. Granáty ale nově dostaly časovač s ubývajícím grafem na obrazovce, a co je důležité, obtížnost na všech třech stupních mírně klesla – i lékárniček bylo v prostředí více a hustěji rozmístěných. Na druhou stranu všechny kulomety se po krátké trvalé střelbě musely nově nechat vychladnout. Ve hře nechybí ani malá slovenská stopa, protože celá hudba byla nahrána v jednom bratislavském studiu.

 

Finální 14. mise (s Prologem) Dragon’s Teeth s dobýváním Sigriedovy linie

Call of Duty: Big Red One byla na druhý pokus velmi dobrým zástupcem žánru akčních stříleček na herních konzolích a jako taková dostávala solidnější hodnocení, než její méně povedený předchůdce. Samozřejmě na druhý PC díl od Infinity Ward neměla ani omylem, ale v tom vedlejším konzolovém písečku už si stavěla pěkné a většinou osmičkové bábovičky. Proto se asi nikdo nedivil, když i na konzolích Activision začal tlačit tu politiku každoročního vydávání, takže Call of Duty 3 už vyšlo hned napřesrok jako totální multiplatformovka už na pět různých konzolí. Activision u Finest Hour zjistili, a u Big Red One si potvrdili nadále vzrůstající prodeje konzolovek na úkor originálních PC verzí (Finest Hour prodal přes 4 miliony kusů, zatímco dvojka na PC jen 2 miliony!), takže právě třetí díl trochu překvapivě vyšel pouze na konzole. Na PC se série vrátila až s moderní dobou v Call of Duty 4: Modern Warfare.