Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Obrovský úspěch prvního dílu Call of Duty, vydaného v říjnu 2004, vydláždil cestičku taktéž úplně prvnímu Call of Duty pro konzole, jež dostalo pro odlišení podtitul “Finest Hour”. Jednalo se totiž o zcela nově vytvořenou hru, nikoli o portovanou verzi. Mnoho hráčů se domnívá, že Finest Hour vznikal až po dokončení jedničky na PC, ale nebylo tomu tak. Obě hry byly vyvíjeny jen s malým spožděním ve prospěch PC originálu, protože vydavatel Activision chtěl už rovnou zpočátku obsadit kromě počítačů taktéž konzole (GameCube, PlayStation 2 a Xbox). První Call of Duty se začalo kutit někdy na přelomu roků 2001 a 2002, přičemž první práce na konzolové odbočce následovaly zkraje roku 2002. Dá se říci, že práce probíhaly simultánně s prvním PC datadiskem Call of Duty: United Offensive, jenž vyšel v září 2004 jen dva měsíce před Finest Hour.

 

Call of Duty Finest Hour Boxart

Call of Duty: Finest Hour BoxArt

Je tak celkem jasné, že na první konzolovce z řady Call of Duty nemohlo dělat plně vytížené studio Infinity Ward, nýbrž ji dostaly na starosti Spark Unlimited s Kuju a v případě GameCube varianty Exakt Entertainment. Zastavme se nejdříve u Spark Unlimited, protože jim Activision ke konci roku 2001 přiklepli vývoj velmi důležitého dílu (pro zvýšení prodejů celé série) i když studio ještě neudělalo vůbec žádnou hru! Velkou důvěru můžeme přiřadit veteránům Sparku, protože studio založili bývalí tvůrci skvělého konzolového Medal of Honor (tam je zase původním originálem PlayStation (1999), PC díly přišly až později od roku 2002). Problém byl, že časový požadavek zněl na vydání do Vánoc 2004, což byl docela šibeniční termín, kor pro nové studio. Na výsledném vzhledu hry se to poměrně výrazně podepsalo.

 

Call of Duty Finest Hour kampaň

Call of Duty Finest Hour – Třetí Západní kampaň

Kvůli časové tísni byl online multiplayer od studia Kuju postaven na robustním řešení od GameSpye, které podporovalo v jedné seanci až 16 hráčů (8 x 8 proti sobě). Technicky hra ještě nebyla úplně dotažená, když např. neuměla širokoúhlé zobrazení 16:9, přičemž v té době už jej PlayStation 2 nativně podporovala. Tvorba grafiky totiž začala ještě na starém 4:3 a kvůli vydání by se nestačila předělat do širšího renderování. Všechna videa byla nahrána do běžného kodeku od Bink Videa, zatímco digitální zvuk podporoval prostorové ozvučení Dolby ProLogic II. Jako nosné médium byl použit DVD disk, na začátku cyklu PlayStation 2 totiž první hry používaly ještě menší CD. Hra ovšem dostala zbrusu novou kampaň, která z původní hry nepoužila vůbec nic. Tedy pardon, něco přece jen ano. Pokud byste se pečlivě zaposlouchali, tak všechny efektové a ambientní zvuky (střelba, nabíjení, exploze, motory…) byly právě převzaty z PC originálu Call of Duty.

 

Call of Duty Finest Hour - Stalingrad

Call of Duty: Finest Hour – První mise bitvy ve Stalingradu

Finest Hour ale jinak šel ve šlépějích PC předobrazu, takže nabídla 3 samostatné kampaně na východní frontě s ruským vojákem, africké tažení s britským a nakonec západní frontu v Evropě skrze amerického bojovníka. Kampaně ovšem šly po sobě, nebylo možné si vybrat. Nejdelší je první ruská kampaň, podobně jako PC verze začínající atmosférickou bitvou “No One Step Back” o Stalingrad, včetně toho ikonického převozu bárkami a pěti náboji bez pušky. Později se několikrát posadíte taktéž do tanku T-34 a M-4 Shermana. Poslední devátá mise ruské kampaně “Airfield Ambush” pak typicky ukazuje tehdejší neduhy celé série, spočívající v nekontrolovatelném spawnování nepřátel i v místech, kam se nemohli dostat (místnost bez dveří). Např. na letišti startující Junkersy JU-52 Tante Ju jsou nekonečné, byť se dají pěkně sestřelovat. Oproti Medal of Honor je Finest Hour v prostředí nepoměrně rozsáhlejší hra, což dělalo tvůrcům velké problémy.

 

Call of Duty Finest Hour - v tanku

Call of Duty: Finest Hour – v tanku M-4 Sherman (mise č. 16 “Come Out Fighting”)

Zatímco v Medalu je jen uzounký koridor vpřed, takže není moc daleko vidět do stran (hra ale vyšla na první PlayStation), Finest Hour je sice také totální koridorovka, ale počítané exteriéry zejména do šířky narostly 2x až 3x, což se notně podepsalo na chodu hry, protože konzole tvůrci ještě zdaleka neměli dobře ošahané. Nejplynulejší je tak hra samozřejmě na Xboxu, který je ale výkonnější než PS2. Finest Hour má také velké problémy s detekcí kolizí u střelby. Velice často se stává, že když střílíte těsně přes překážku, zasáhnete ji a nikoli cíl ve volném výhledu. Podobně hra dovoluje nepříjemně zasáhnout cíle pouze od určité vzdálenosti. Když vidíte kupř. dělo v dálce, nelze ho vůbec zasáhnout, než mu skript dosadí obsluhu a označí ho za objekt možné destrukce.

 

Finální 19. mise “Into the Heartland” s bitvou o most v Remagenu

Technicky hra dost propadla už ve své době (dělalo na ní přitom skoro 200 lidí!), byť kampaň byla stejný herní blockbuster jako PC předobraz. Severní Afrika nabídla sice jen 4 mise ve druhé části kampaně, ale posledních 7 misí Západní Fronty obsahovalo již několik památných momentů. Jasným vrcholem je finální úroveň “Into the Heartland”, velmi precizně a fakticky rekonstruující slavnou bitvu o most přes Rýn u Remagenu. Jakkoli stále stejná střílečka v polovině už dost nudí, tak konec fakt stojí za to. Po stránce ovládání ale nešlo nic vytknout. Hrdinové umí jak skrčení, tak i leh či výklony, léčení se provádí pěkně postaru i v nejlehčí ze tří obtížností nacházením velmi střídmě rozmístěných lékárniček. I proto je Finest Hour obtížnějším titulem své doby, však už jen v té kostičkové grafice (pěkné je snad jen to okolí Remagenu) bylo problémem vůbec lokalizovat odkud střílí nepřítel. Po skonu jste se díky debilně rozmístěným checkpointům vrátili dost daleko zpět a ještě bez nesených lékárniček.

Hra Je ovšem historicky akurátní jak to jen jde. Jasné jsou skutečné zbraně a vozidla, nicméně i data a lokace jsou autentické – druhoválečné a prostředí je mnohdy vymodelováno velice přesně podle skutečností. Ten precizně vytvořený Ludendorffův most v Remagenu je toho pěkným důkazem. Spolu s atmosférickou kampaní na 8-10 hodin bez chvilky oddechu to znamenalo mírně pozitivní, vesměs sedmičkové recenze, byť technicky to byl oproti jiným kouskům už zastaralý titul. Recenzenti prostě byli rádi za stejnou válečnou bouři jako na PC, s čímž se dá jen souhlasit. Call of Duty: Finest Hour tak byla vesměs důstojným startem série na konzolích, ale opravdu cizelovaným konzolovým titulem byl až druhý díly Call of Duty 2: Big Red One. Ten předchůdce překonal prakticky ve všech směrech a jednou provždy Call of Duty etabloval i na konzolích jako velmi kvalitní válečnou sérii. Ale o něm zase až příště.