Vlastně hned po prvním dílu jsem v jednom kole dohrál, znovu za jediný den hraní, i druhého Crashe. A stále mne docela baví, že nyní ještě odbavuji i trojku, která mi ale přijde asi nejhorší z celé série. Dvojka není ani tak moc odlišná od originálu, jako v ní spíše tvůrci docela důsledně napravili stesky novinářů a hráčů z jedničky. Takže nabízí stejnou grafiku, stejné zvukové efekty i velmi podobnou hudbu a úrovně.
Je to opět ryze singleplayerový zážitek a i když hra má “jen” 25 úrovní bez bossů (o 5 méně než jednička), tak se díky jejich větší délce herní doba o moc nezkrátila. Spojovací části už netvoří ostrovní krajina Wumpa, ale jednodušší “Warp roomy“, tedy jakési portály, které spojují vždy pětici úrovní v pěti patrech. Výhodou je, že už můžete hrát úrovně z jednoho patra v jakémkoli pořadí a nikoli jednu po druhé jako u jedničky. Kvituji také, že místy až frustrující obtížnost jedničky šla v drtivé většině úrovní trochu dolů.
Snad až na znovu lautr náročné a frustrující pasáže s během do obrazovky jsem s hrou neměl takových problémů, jako u předchůdce, což bylo dané také tím, že jablíček na snědení (za každých 100 život k dobru) je v úrovních řádově o desítky více, než dříve. Nejviditelnější úbytek náročnosti je myslím nejlépe viditelný na bossech. Ti jsou nyní opravdu naprosto neškodní a na řešení přijde i malé dítě. Snad až na závěrečnou honbu za Neo Cortexem s jetpackem na zádech jsem všechny udolal okamžitě na jeden pokus. A to jsem dvojku nikdy předtím nehrál déle, než pár minut první úroveň.
Klouzání na ledu je báječná novinka druhého dílu
Taktéž obsah lokací mi přišel ve dvojce nudnější než dříve, na scéně jsou ale noví nepřátelé a překážky, bonusové úrovně jsou už běžně dostupné a také mnohem méně náročné, a k tomu přibyla i alternativní nepovinná cesta s větší odměnou i náročnějšími překážkami v podobě portálů s lebkou a zkříženými hnáty. Tím mi přišla obtížnost už lépe vybalancovaná, občas jsem se sice opět fest zapotil, ale celkově už jsem u toho tolik neřval jako u maniakálně frustrující jedničky.
Možná je zajímavé, že producentem byl Marek Cerny, nyní známá osoba jako spíkr Sony při odhalení PS4. A na výrobě Naughty Dog svůj tým trochu posílil, protože na Crashovi 2 přímo dělalo 14 lidí, což je asi o 5 více, než u jedničky. I dvojka mě utvrdila v tom, že Crash série je v mých očích asi nejtěžší, ale i nejlepší plošinková řada všech dob, včetně naprosto mírně slabší trojky, kterou právě rozehrávám. A to ani nepočítám pozdější žánrové odbočky jako CTR – Crash Team Racing (arkádové motokárky) a soubor party miniher Crash Bash, což jsou také veskrze povedené taškařice.
Po CTR se ale duchovní otec Crashe, studio Naughty Dog, se svým miláčkem nadobro rozloučilo a zradilo vačnatce kvůli novým postavám Jaka a Daxtera. Po prodejně velmi úspěšné Crashově jedničce dobře docela zabodovala i dvojka, vydaná zhruba o rok později. Do dneška má na kontě skoro 5,5 milionu kusů, což je ale zhruba o půl druhého milionu méně, než originální Crash. Stále ale vynikající číslo dalo zase o rok později podnět ke vzniku “nejrozmanitějšího” Crashe všech dob: Crash Bandicoot 3: Warped. I dvojku Sony uvedla skrze PSN v edici PSOne Classic na PSP a PS3.
Nejnovější komentáře: