Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Přesně rok po vydání druhého dílu Ridge Racer: Revolution Namco přivedlo na trh již třetí dějství, tentokrát nazvané Rage Racer. Ano, oba předešlé tituly se velmi dobře prodávaly, tak proč každoročně nedojit, dokud trh dává? Nicméně nová hra v roce 1996 přivezla celkem podstatné novinky a jako první závodnička v sérii vlastně nakročila cestou pořádného obsahu, který dvěma předchůdcům chyběl. V tomto případě už Rage Racer neměl vůbec nic společného se separátně oživovanou automatovou větví Ridge Racera a byl tak tvořen jen a přímo pro konzoli Sony PlayStation od úplného začátku “na zelené louce”. Tvůrci z Namca už totiž měli dostatek zkušeností pro samostatný a dosti náročný vývoj na PlayStation, jenž zužitkovali právě ve třetích závodech Rage Racer. Ono zaměření titulu bylo oproti minulosti zcela nové, proto ta velká změna v názvu.

 

Rage Racer BoxArt

Evropský BoxArt Rage Racer na PlayStation

Celá hra se oprostila od přepálených a velmi barevných grafik minulosti a podobně jako další nová automatovka Rave Racer nabídla zcela nové prostředí závodních tratí. A to již v reálném duchu normálních a spíše utlumených barev a skutečných proporcí objektů vedle vozovky, takže jízda konečně působila jako klasické závody někde ve světě a nikoli na fantaskní, pastelově barevné planetě jako doposud. Pokrok v herním průmyslu značilo také již plně animované CG intro, v němž se poprvé pořádně zaskvěl maskot celé série, sličná dívka Reiko Nagase. Vůbec v grafice jako takové Rage Racer prodělal velkou kůru, protože poprvé v sérii nabídl již zcela v reálném čase plně renderovaný 3D obrázek z plných polygonů. Navíc se hra velmi slušně hýbala v uzamčených 30 FPS, což byl v té době na velmi slabé konzoli od Sony malý zázrak.

 

Rage Racer Screenshot

Krátce po startu prvního okruhu v Rage Raceru

Další premiéru si v sérii odbyla i plnohodnotná kariéra o nejlepšího jezdce titulovaného Rage Racer, která nabídla podstatně delší herní dobu, než dvě předchozí hry. Ty totiž ještě vycházely z přímočařejší automatové předlohy, v níž jste jezdili ty samé závody do zemdlení. Nově bylo možné za vyhrané peníze ze závodů nakupovat, ladit a vizuálně upravovat (laky, loga, polepy) nové automobily, samozřejmě opět přísně smyšlené a znovu až groteskně smykující kufrem napřed. Však se ani do třetice nepočítalo s žádnou fyzikou, v tom zůstalo všechno při starém a pěkně arkádovém poježděníčku. Rozšířený obsah nyní znamenal 13 nově vymyšlených auťáků, jednu lokaci se 4 separátními okruhy a 11 variantami. Opět závodilo až 12 vozů na trati startujíce s obřími rozestupy za sebou a všechny kariérní podniky byly rozděleny do 6 pomyslných turnajů – jakýchsi tříd, kdy se po dobrém umístění vždy zpřístupnila jedna vyšší.

 

Záběry z hraní Rage Racer

 

Všechny tyto vychytávky znamenaly nejen výborné prodeje, ale také nadšené, zejména “osmičkové až devítkové” kritiky, přičemž ve své době vydání zkraje jara léta páně 1996 byla závodička Rage Racer na všech nevětších trzích v TOP 10 nejprodávanějších her bez rozdílu platforem. Já celou kariéru Rage Racera nedávno znovu dohrál a musím potvrdit, že z té první trojice Ridge Racerů je jasně nejzábavnější, nejhezčí, nejlépe ovladatelný a nejbohatší. Prostě mne bavil i po dvaceti letech – ve svém stylu vlastně ani moc nezestárl. Dobrou nastoupenou cestu pak na první PlayStation po více než dvou letech vývoje (na tu dobu opravdu dlouhá doba !) korunoval finální a absolutně špičkový Ridge Racer Type 4, patřící mezi nejkrásnější hry celé konzole. O něm si povíme někdy příště ve čtvrtém díle miniseriálu Ridge Racer.